Kdo byl někdy v jihofrancouzském kraji Midi-Pyrénées, určitě se stihl alespoň částečně mihnout největším městem tohoto regionu. Během osmi měsíců studia v Tulůz nemůže zapálený příznivec a obdivovatel různých forem streetartu pročesávat město skrz naskrz jinak než čekovat s ostřížím zrakem, kde se jaký kousek dá ulovit na paměťovou kartu foťáčku.Zvlášť, když škola stejně stávkuje půl roku, pak k takový činnosti svádí i tuny času, které má k dispozici.
Toulouse je město velikosti asi jednoho Brna a něco, a svoje centrum, které je postavené nekompromisně a beze zbytku jen z červených cihel, je pro obyvatele zdrojem hrdosti (kdovíproč se mu ale říká Růžové město). Nicméně, co se pouličního umění týká, právě tyto dvě vlastnosti - nedotknutelnost srdce města, které je zároveň jeho kalebníma plícema, a skromnější počet obyvatel - mě celý rok vedly k názoru, že Praha je na tom lépe.
Přestože jde o třetí největší studentské město ve Francii, streetart se tu teprve rozvíjí a nejistě tápe, omezuje se zatím na jednoduché nálepky a schematické šablony (pochoirs), bez agitační myšlenky nebo podtextu, ale o to naivnější a roztomilejší. Pokud ovšem nepočítáme šablonové výkřiky všude po chodnících, podle kterých se dá poznat, kudy to zase prošla dvacetitisícová demonstrace (alternativní kursy, otočme rozvoj, komunistický syndikát atp), které ale zase nekladou důraz na formu. Nevím, do jaké míry ovládá šablonový a jiný pokusy strach z pověstné francouzské policie, ale i starší a odpovědní obyvatelé poctivě stihnou přetřít sebekrásnější, vynalézavou a propracovanou šablonu hned během prvního týdne, jahužel často dřív, než se do dotyčného koutečku stačí člověk přiřítit s foťákem. Zdá se, že mocná tvorba toulouských umělců sympatizujících se streetartem se vlastně soustřeďuje hlavně v ateliérech squatoidních prostor typu Myrys, kde je umění sice venku, ale jen v bezprostředním okolí tohodle koncertního skladu. Pokud se chce tedy oko pokochat, musí vyrazit na kraje dvou delších kanálů (Canal du Midi, Canal latéral), kde sice nejsou legály, ale gráffka jsou množstevně přehlasována dobře vytuněnejma malůvkama. Tato sprejová díla potvrzujou fakt, že Frantíci mají ohromný potenciál, který možná takhle "na vesnici", jak se u nich říká všemu kromě Paříže, ještě nedozrál do stádia, kde by se tvůrčí těsto vlilo do prověřených i nových forem streetartu, jak jsme na to zvyklí. Nejodvážnější kousky sice fanouška nadchnou, specifikem ale je jejich umístění a koncentrace: když už, tak pořádně, jak to dokazuje např. ulice Rue de Gramat, kde není snad jediné bílé místo. Takže i přes to, že se tato forma výtvarného projevu zatím projevuje spíše dvojrozměrně a je umlčována, je stále na co mrkat!
Článek prozatím nikdo nekomentoval!